Publikace

Cílem monografie je teoretické zpracování problematiky expresivity (a to hodnotící a nehodnotící) a vytvoření taxonomie expresivních hodnotících a nehodnotících jazykových prostředků základních jazykových plánů (plán zvukový, plán morfologický (rozdělený na plán morfologie lexikální a plán morfologie flexivní), dále plán syntaktický, a to včetně hypersyntaxe). Dále jsou sledovány pragmatické souvislosti užívání expresivních prostředků v konkrétních textech a je posouzena jejich potenciální schopnost ovlivnit posluchače/čtenáře. Hlavním předmětem výzkumu v analytické části je dílčí stylová oblast zpravodajská. Východiskem je předpoklad, že přítomnost expresivity a hodnocení ve zpravodajských sděleních představuje zásadní porušení tzv. objektivity zpravodajství.

Kniha se zaměřuje na kategorii mediálních fanoušků a představuje osobnosti fanoušků prostřednictvím pro ně typických aktivit a praxe. V návaznosti na klasické práce fanouškovských studií (př. Henryho Jenkinse) a jejich popisů aktivit a praxe typických pro fanouškovskou recepci kulturně-mediální produkce byly předmětem zájmu právě aktivity a zavedené způsoby jednání vytvářející osobnosti fanoušků v pohledu odborné i laické veřejnosti. Teoreticko-kritické pasáže jsou doplněny explanačními úseky vycházejícími z provedených případových studií zaměřených na dva seriálové počiny a jejich fanoušky. Tato díla byla vybrána z hlediska jejich signifikantní pozice v rámci tzv. femslash fanouškovských interpretací. Výsledkem knihy je nová teoretická typologie fanouškovských osobností z hlediska míry jejich aktivity a z hlediska jejich typických způsobů jednání. Text je realizován coby úvodní rozcestník a zdroj informací o mediálním fanouškovství, který má posloužit dalším akademickým pracím, které se chtějí hlouběji zabývat různými fenomény spojenými s mediálními fanoušky.

Kniha je věnována studiu populární kultury a jejích příjemců. Nejprve nabízí krátký historický exkurs mapující postupné proměny chápání pojmů masová a populární kultura. Blíže se zaměřuje především na současná publika a jejich pozici potenciálních spolutvůrců mediálních obsahů. Pozornost je věnována i technologiím, které to umožňují (YouTube, Tumblr apod.). Naznačené perspektivy tvoří teoretický rámec, který je východiskem pro kapitoly druhého oddílu, které propojují výchozí kulturálních studia s dalšími oblastmi zájmu, jako jsou studia genderu, sexuality a studia fanouškovství. Na materiálu amerických seriálů sleduje Barbora Kalousková specifický fenomén přesouvání podivnosti, sloužící k „normalizaci“ nonkonformních postav, a Anna Bílá se snaží postihnout posun v zobrazování genderu v pohádkových příbězích. Druhy konstruovaných femininit na materiálu beauty vlogů popisuje Petra Čížková. Věra Bartalosová se zabývá mediální reprezentací novinářské profese v českém seriálu. Miroslav Libicher upozorňuje na potenciál přínosu teoreticko-analytického zájmu o nezápadní filmovou kulturu. Archiv fanouškovské fikce i specifika českojazyčné produkce nabízí Radka Krčová. Specifické téma konstruování neheteronormativních identit ze strany uživatelů mediálních obsahů představuje Monika Bartošová na příkladu fanouškovské slashové fikce, na což pak navazuje Iveta Jansová v kapitole zaměřené na lesbické interpretace femslash. táhnout obsah v PDF

Význam – na jehož jednoznačnosti tak často bazírujeme – se netvoří ve vazbě na označovaný předmět (pak bychom jen těžko mohli promluvit třeba o lásce či politickém přesvědčení, na něž není možno ukázat nebo je fotografovat či měřit). Saussureovo Označované není objekt, o kterém mluvíme, ale naše představa o něm: Idea u Saussura, smyslový obraz slova u Vygotského, což je totéž. Musíme tedy vnímat jazyk podvojně, jako svět před polopropustným zrcadlem (svět konkrétních miliard realizací jazykové kompetence v komunikaci, jak jej vnímáme) a svět za zrcadlem, který tam dokazatelně je, i když ho nevidíme, protože jazyková kompetence je neuro-biologickou schopností lidského mozku. On nás ovšem vidí z opačné strany pomyslného zrcadla v celé naší komplexnosti, je nositelem intelektu, demence, uměleckého nadáni, alkoholismu, sociopatických sklonů i sebevraždy. Mozek funguje na základě dynamického propojování různých oblastí mozkové kůry, čímž kóduje a dekóduje naše aktivity. Podle ruského lingvisty Jurije Lotmana je jazyková interakce humánní vztah „s přenosem a přestávkou“ – klíčová jsou kvanta lineárního času vyplněna mluvou na jedné straně a příjmem (časem kairós, časem psychologickým) na straně druhé. V přítomné monografii jsme se pokusili o vytvoření rámce/rámců pro eventuální statistický výzkum jazykových jevů v celém jejich spektru: od etymologie a algoritmů tvorby výrazů v jednotlivých indoevropských jazycích po politické diskursy, aktuální i minulé.

Po úspěšné publikaci Dějiny československého komiksu 20. století se polovina jejího autorského týmu vydala ještě hlouběji do minulosti, k samotným počátkům domácí tradice obrázkového seriálu, které lze klást do poloviny 19. století a které dosud zůstávaly zcela neprozkoumány a nepopsány. Předkládaná kniha si neklade za cíl stanovit přesné datum či konkrétní dílo coby „počátek domácího obrázkového seriálu“, ale podrobně mapuje tendence, které k ustavení domácí varianty komiksové tvorby vedly, a sleduje vlivy, jež toto formování spoluutvářely. Pramenný průzkum desítek dobových periodik vydávaných v češtině a slovenštině na území tehdejšího Rakouska-Uherska umožnil identifikovat a rozlišit jednotlivé protokomiksové formy 19. století, jak se postupně v domácím prostoru představovaly a prosazovaly, vymezit jejich hranice i vzájemné vztahy. Sledovány byly rovněž vazby těchto zárodečných obrázkových seriálů ke karikatuře, novinové ilustraci a dalším souběžně se vyskytujícím „konkurenčním“ formám, stejně jako jejich vliv na pozdější tradici domácího komiksu i kontext dobové tvorby zahraniční. Publikace určená všem zájemcům o domácí obrázkový seriál, ale i obecněji vizuální či tiskovou kulturu 19. století, nahlíží optikou „komiksu před komiksem“ i práce známých českých výtvarníků, ilustrátorů a karikaturistů, jako byli např. Josef Mánes, Karel Václav Klíč, Mikoláš Aleš nebo Artuš Scheiner, jejichž tvorba je tak v tomto kontextu nově interpretována. Bohatě ilustrovaný svazek ale samozřejmě představuje i tvorbu řady dalších, dnes mnohdy pozapomenutých autorů, kteří se různým variantám obrázkového seriálu v dobových tiskovinách věnovali (např. Karel Ladislav Thuma nebo Karel Krejčík).

Exilovým médiím, která začali uprchlíci z Československa zakládat na Západě krátce po komunistickém puči v únoru 1948, se historický výzkum dosud věnoval spíše okrajově či v širším kontextu jiných témat. Tato média přitom vytvářela specifický prostor, který reagoval na ztížené možnosti kritické diskuse v Československu, v exilovém rozptýlení hrála podstatnou integrační roli a současně se některá z nich stávala i díky spojení s domovem mnohem účinnějšími prostředky zahraničního působení proti komunistickému režimu než exilové politické strany či organizace. Hlavní pozornost práce je soustředěna na období po srpnu 1968, kdy exilové hnutí oživila masivní vlna nových uprchlíků.

Z obsahu: Zakladatelé neboli „Život ve vzduchoprázdném prostoru“ v prvním dvacetiletí po únoru 1948 * Vzestup a pád domácí autentické veřejné sféry * Exilová média a redefinice exilové veřejné sféry po srpnu 1968: „Co je to za zvíře – nová emigrace?“ * „Je to vaše hobby“: Determinanty exilových vydavatelských aktivit v posrpnovém období * Exilová veřejná sféra na cestě ke svému naplnění

Na knižním trhu ojedinělá publikace, která poskytuje ucelený pohled na oblasti, které v souvislosti s homosexualitou (či dalšími podobami sexuality) bývají vnímány jako problematické či kontroverzní – na dětství, dospívání, partnerské vztahy a v neposlední řadě na rodičovství párů stejného pohlaví. Autor se nezaměřuje izolovaně na jevy jako coming out, šikana ve škole, nebo jak se stávají neheterosexuální lidé rodiči, ale vnímá je v širším kontextu. Otázky dospívání, hledání identity a partnerů/-ek, vztahy s rodiči a vrstevníky, téma homosexuality ve škole, přátelské klima ve třídě, podoby svazků, rodičovské strategie a další témata jsou zasazena v širším pojetí sexuální různorodosti a s ní souvisejícím chápáním mužství a ženství v naší současné společnosti.

Kniha osloví nejen odborníky a odbornice z oblasti pedagogiky, sociologie, kulturálních studií, sociální politiky, antropologie, psychologie či jiných disciplín, ale je určena také pro čtenáře a čtenářky, kteří mají o tuto problematiku zájem a chtějí si o ní udělat ucelenější představu.

Monografie vznikla na Katedře mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky FF UP ve spolupráci s Katedrou bohemistiky FF UP jako výsledek dlouholetého vědeckého zkoumání jazyka žurnalistických sdělení. Kniha tematicky navazuje na kolektivní monografii Jazykové prostředky s potenciálem porušit normu v oblasti mediálního zpravodajství (Jílek - Bednaříková a kol. 2015), v níž byl představen analytický nástroj (taxonomie příznakových jazykových prostředků), s jehož pomocí je možné hodnotit jakoukoliv jazykovou rovinu zpravodajského textu a určit míru narušení normy či vyhodnotit, které aspekty jsou narušovány nejčastěji a které konkrétní prostředky jsou k tomu užity. Tento nástroj byl potom otestován v analytické části monografie, která hodnotí zpravodajské relace ČT a televize Nova.

Zatímco předcházející publikace akcentovala tvorbu autorů aktivních v oblasti obrázkové seriálu především v první polovině 20. století, druhý svazek přesouvá těžiště svého zájmu do období po II. světové válce. I tentokrát je kniha rozdělena do pěti oddílů. Úvodní, nazvaný Ze systému do systému, sleduje osudy a tvorbu tří autorů obrázkových seriálů, kteří se – každý svým způsobem – pokoušeli vyrovnat s nástrahami spojenými se změnou režimů, Jana Fischera, Miloše Nováka a Jozefa Scheka. Druhý oddíl Československá samosprašnost představuje tvorbu autorů, kteří na poli komiksu debutovali od poloviny 50. do počátku 70. let, Karla Franty, Františka Kobíka a Pavola Moravčíka. Třetí blok 3× Kája Saudek se ve třech kapitolách věnuje tvorbě zřejmě vůbec nejvýraznějšího československého poválečného tvůrce komiksu. Čtvrtý oddíl Generace 89vybírá trojici výtvarníků ze silně zastoupené autorské vlny, jejíž (v řadě případů opožděný) vstup na komiksovou scénu umožnila sametová revoluce v roce 1989, Miroslava Schönberga, Vladimíra Tučapského a Ladislava Csurmy. Závěrečný blok Tvůrci s československou krví je pak opět věnován autorům, jejichž vazba na českou a slovenskou komiksovou scénu je poněkud volnější, ale jejich tvorba přesto představuje zajímavou paralelu k produkci tvůrců domácích, Yaroslava Horaka, Mojmíra Ježka a Pavla Kozy.

Publikace je tvořena sérií biograficky zacílených kapitol, a nabízí tak alternativu ke klasickému vyprávění „velké historie“ – umožňuje zachytit drobné, ale často důležité detaily ze života tvůrců, předivo jemných souvislostí jak v rámci jejich tvorby, tak i v dobovém kontextu, ale též předvést dílo jednotlivých osobností jako kompaktní, provázaný celek. Soubor takto koncipovaných textů umožňuje i komplexnější a na alespoň dílčí, autorocentricky orientovanou úplnost cílící odvyprávění „vývoje českého komiksu“.
Kniha je rozdělena do pěti oddílů. Úvodní, nazvaný Švejkova švadrona, nabízí pohled na zrod moderního českého komiksu na počátku 20. století v tvorbě Karla Stroffa, Josefa Lady a Bohdana Chlada. Druhý oddíl Autorský okruh Koule zachycuje první československý pokus o vydávání komiksového časopisu a představuje autorské osobnosti s ním spjaté, Ladislava Vlodka, Jaroslava Vodrážku a Františka Voborského. Třetí oddíl nazvaný Kocouří a myší stopou zaznamenává vliv kreslených grotesek (i na ně navázaných komiksů) na československé autory, Ondřeje Sekoru, Emila Posledníka a Reného Klapače. Čtvrtý oddíl pojmenovaný Než nastala krize prezentuje tvorbu Zdeňka Pokorného, Františka Bidla a Heleny Bochořákové-Dittrichové. Poslední oddíl Čechoslováci jdou do světa pak líčí spletité a dobrodružstvím překypující životní osudy původem českých a slovenských komiksových kreslířů, kteří se více či méně prosadili v zahraničí, Jana Bukače, Josefa Beránka a Jána Sikely.

Publikace uvádí čtenáře do metodologie a empirického výzkumu sociálních věd, provádí jej jeho jednotlivými etapami a poskytuje vodítka pro případnou samostatnou vědeckou práci v oblasti výzkumu médií. Hlavní snahou autorky je představit nejčastěji užívané postupy ve výzkumech médií a kultury realizovaných v České republice. Čtenáři si tak osvojí základní pravidla vědecké práce a postupy vytváření a ověřování poznatků v oblasti mediálních, kulturálních a částečně i komunikačních studií. Text představuje především linii vycházející ze sociologické tradice.

Publikace čtenářům: pomáhá zvýšit obeznámenost s termíny z oblasti výzkumu médií a s jejich správným užíváním; * usnadňuje pochopit vztah mezi teoretickou a empirickou částí vědy, mezi teorií a konkrétními výzkumnými technikami; * poskytuje znalost základních výzkumných postupů, metod a technik na poli mediálních, komunikačních a kulturálních studií, a to jak ve vztahu k mediálním obsahům, tak k jejich příjemcům; * zvyšuje schopnost porozumět závěrečným zprávám z výzkumných šetření jak v odborných časopisech, tak z obecně dostupných zdrojů a umět posoudit kvalitu prezentovaných dat a vyvozených závěrů; * rozvíjí dovednosti potřebné pro přípravu a realizaci výzkumu mediální komunikace; * zvyšuje schopnost vhodně a jasně prezentovat výzkumná zjištění akademické obci i široké veřejnosti; * upozorňuje, jakých chyb se vyvarovat při realizaci vlastního šetření a publikování jeho výsledků.

Domácímu zájemci o teorii komiksu se v českém jazyce dosud nabízelo jen nemnoho příležitostí k seznámení se s aktuálními otázkami i přetrvávajícími koncepty „myšlení o komiksu“. Kniha V panelech a bublinách. Kapitoly z teorie komiksu si klade za cíl přehledně pojednat a k dalšímu použití nabídnout rozličné koncepty i přístupy, jimiž lze komiksové texty (ať už konkrétní osamocené, nebo v nejrůzněji definovaných souborech) novými způsoby číst a interpretovat, zkoumat i analyzovat. Pozornost je věnována například vztahům komiksu k různým charakterizačně-stratifikačním systémům v kultuře (komiks jako médium, žánr, umění), tematizována je ale i komiksová vícekódovost (obraz v komiksu, text v komiksu) či způsoby, jimiž komiks vypráví (specifické formální prostředky, narace, serialita). Samostatné kapitoly jsou pak věnovány též tématům produkčně-prezentačních aspektů (publikační tvar) a participantům (autor, produkce, čtenář) komiksového kulturního pole. Závěrečná kapitola v základních souřadnicích zachycuje historii odborného zkoumání komiksu od jeho nesmělých počátků až k dnešnímu celosvětovému rozmachu tzv. comics studies. Svazek sestávající z dvanácti kapitol doplněných drobnějšími exkurzy nechce být kompilační „summou zjištěného“ ani netouží nabídnout původní a komplexní teorii komiksu. Pokouší se především o poučené zahájení diskuse a o vstupní úvodové popsání charakteristických rysů komiksu z nejrůznějších možných perspektiv.

Publikace doplněná o slovníček pojmů a komentované soupisy další doporučené literatury je určena všem zájemcům o teoretické popsání komiksu, odborníkům z příbuzných oblastí, studentům humanitních oborů i zainteresovaným laikům.

Cílem tohoto projektu bylo vytvořit nástroj pro analýzu zpravodajských sdělení z hlediska užití jazykových prostředků a aplikovat jej při analýze hlavního televizního zpravodajství stanic ČT1 a TV Nova. Úkolem bylo zjistit, zda v analyzovaném zpravodajství dochází k porušování zásad informační kvality, a v případě přítomnosti porušení těchto zásad (jednotlivých faktorů a dílčích aspektů) pak identifikovat příznakové prostředky jednotlivých rovin jazyka. S tím souviselo i zadání zjistit, v jakém množství jsou takové prostředky používány, a konečně srovnat zjištěná fakta ve zpravodajstvích obou televizních stanic.

O estetice informace se v poslední době mluví často. Ovšem výlučně ve vztahu k estetice designu internetových portálů a různých webových stránek. Což je samo osobě magnum mendum librariorum – asémantické nahrazení konkrétního vznešeně vyhlížejícím konkrétním. Zapomíná se totiž přitom na narativní rozměr zpravodajství a publicistiky, kde klasická estetika (komické, tragické, ironické, kalokagathia, profánní, sakrální atd.) hraje neustále klíčovou roli. Avšak, tím, jak se v novodobých médiích změnil způsob/typ narace (masovost, kopírovatelnost, multimedialita), změnila se i organická účast estetických mechanismů (pravidel, struktur) v procesu komunikace. Monografie Estetika informace se pokouší mapovat tuto změnu a její důsledky metodami sémiotické analýzy na bázi poznatků moderní psychologie a lingvistiky

V posledních letech se tuzemský komiks a obrázkový seriál těší zvýšené přízni čtenářů, kritiků i odborných badatelů. Dlouho opomíjenému, pokud už ne zcela záměrně přehlíženému a omezovanému mediálnímu žánru se dostává pozornosti prostřednictvím dílčích publikací či výstav, celistvější historický přehled ale dosud chyběl. Asi těžko si lze představit knihu o několika tisících postav a hrdinů, která by zároveň byla pro čtenáře stále přehledná a čtivá. A právě takové Dějiny československého komiksu 20. století jsou. Přinášejí první komplexní a odborně fundované pojednání o komiksovém 20. století v našem kulturním a jazykovém prostoru, nabízejí pohled na jeho proměny a tendence, připomínají nejslavnější osobnosti (Lada, Sekora, Saudek, Němeček) a samozřejmě představují známé i méně známé komiksové hrdiny. Neopomíjejí při tom ani mnoho tvůrců, časopisů, knih a aktivit dnes pozapomenutých. S důrazem kladeným na sledování vývojových linií formálních, žánrových i motivických zahrnují Dějiny do svého výkladu přirozeně i oblast komiksové tvorby překladové, jakož i šířeji pojímané exkurzy věnované společenské pozici komiksu a obrázkového seriálu. Dějiny československého komiksu 20. století tak nechtějí nabídnout jen detailní popis československé komiksové a obrázkovoseriálové tvorby, ale zprostředkovaně vyprávějí i příběh o pozici, funkci a proměnách komiksu v česko- a slovenskojazyčném kulturním prostoru. Dva obsáhlé svazky (I: 1900–1964; II: 1964–2000) doprovází bohatý ilustrační materiál, detailní rejstříky jmenné i věcné a medailony domácích komiksových tvůrců.

Více na speciální stránce, k prolistování ukázka z prvního a z druhého dílu.

Dromoskopický řád viditelnosti a s ním spojené dromosférické vnímání vznikly poměrně rychlým převrácením míst a funkcí geometrické optiky a vlnové optiky: přímé vidění (okem) ustoupilo nepřímému vidění (televizí), předmět vidění (dům) ustoupil své znakové reprezentaci (fotografii), geometrizace (mapy) byla překryta kombinatorickou matematizací (software). Výsledkem je vítězství nové dromoskopie nad starou skopií: optika in situ podlehla vlnové optice a ohlásila nástup dromoskopické revoluce. Nepřímé vnitřní světlo obrazovek je naším druhým sluncem – ale znamená též konec vnějšího světa bezprostředního zjevování. Zkušenost se skutečností byla nahrazena zprávou o skutečnosti, skutečnost ozářená sluncem byla nahrazena napodobeninou skutečnosti na obrazovkách… Význam napodobenin převýšil význam originálů a neskutečné se stalo důležitějším, než skutečné.

Kniha si klade za cíl zpřehlednit oblast mediální výchovy a rozšířit diskusi o ní mimo oblast školství, jelikož s médii se děti setkávají především a nejdříve v rodině. Ačkoliv je mediální výchova nepopiratelně prostor interakce mezi rodiči, dětmi a samotnými médii, kniha se zaměřuje především na rodiče – konkrétně na nástroje, kterými mohou mediální vychovávání svých dětí realizovat. V tomto ohledu jde především o možnosti záměrného působení, které se nejčastěji objevuje v podobě pravidel, která například zakazují či povolují užívání určitých médií nebo konzumaci určitých obsahů, dále jde o výchovně motivované diskuse s dětmi o médiích nebo společné užívání médií. Širším rámcem pro tyto nástroje jsou postoje k médiím, k jejich předpokládanému vlivu.

Televizní zpravodajství sebe samo deklaruje jako jednu z nejvěrohodnějších reflexí sociální reality, nabízející univerzální sdělení určená všem bez rozdílu jejich individuálních znalostí a schopností. Že zdání reflexe skutečnosti jen docela úspěšně předstírá patrně není překvapující, rozhodně ne natolik jako fakt, že – opět velmi úspěšně – zastírá, že jde o jeden z nejkomplikovanějších a současně nejparadoxnějších typů mediálních obsahů.

Překvapující je nejen skutečnost, že přes uvedené skutečnosti je diváky vnímáno jako jedna z nejvěrohodnějších reprezentací reality, ale že je vůbec – přes svou komplikovanost – vůbec vnímáno.

Tato publikace je prvním svazkem třídílné studie věnované tomu, jak vlastně televizní zpravodajství skutečně vypadá, z čeho se skládá a jak vlastně „funguje“.

Svazek se snaží se v různých tematických oblastech zachytit návazný pohyb obratu k jazyku a k mediaci. Na následujících stránkách jsou tak diskutovány především: role jazyka na tvorbě toho, čemu se říká skutečnost, důsledky střetnutí filosofie s novotami získanými na straně jedné obratem k jazyku a na straně druhé obratem k médiím a v neposlední řadě uvedení starých slov o slovech o slovech do nového, postmoderního mediálního kontextu slov o slovech o slovech…

Obsah dvaceti kapitol tohoto svazku by bylo možno shrnout do tří vět: Svět se vyjevuje skrze jazyk. Výsledky zkoumání jazyka zakládají nový způsob přemýšlení o světě. Výsledky zkoumání jazyka mění pohled na dějiny dosavadního myšlení. Lze snad tyto tři věty ještě dále zjednodušit a shrnout do věty jedné? Ano, například do věty Bez jazyka, bez řeči není nic. A pro jistotu dodat … pro člověka.

Obrat filosofie k jazyku dnes pokračuje jako obrat filosofie k mediaci. Tajemství, po nichž filosofie pátrala od časů svého vzniku, umisťovali filosofové do různých končin světa a tam je také hledali: v přírodě, za přírodou, v člověku, ve společnosti, ve víře, ve vědě. Lingvisticky založená filosofická zkoumání vyústila v poznatku, že hledaná tajemství nejsou ani vně jazyka, ani v jazyce, ale vznikají mezi účastníky tohoto filosofického hledání. Výraz „mezi“ je zde jen jiným jménem pro zprostředkování, mediaci.

Tento druhý obrat spojený s jazykem, lze chápat jako dvojí logické i historické směřování: jednak jako pohyb od abstraktního (jazyk, komunikace) ke konkrétnímu (médium jazyka, médium komunikace), jednak jako aplikaci výsledků obratu filosofie k jazyku v různých oblastech poznávání, například ve vědě, náboženství nebo etice.

Svazek Studia komiksu: možnosti a perspektivy představuje texty, jejichž pracovní verze byly prosloveny v rámci stejnojmenného kolokvia v roce 2011 v Olomouci. Zastoupena je tak pestrá škála nejrůznějších témat s rozličným badatelským uchopením – od historizujících exkursů k jednotlivým školám, tradicím či fenoménům, přes interpretační vhledy na možnosti analýzy komiksového materiálu a jeho vlastností či teoretizující příspěvky o problémech definičních a metodologických až k textům věnovaným dílčím „aplikovaným“ pohledům na práci s komiksem v různých oblastech. Publikace tedy v souhrnu představuje vybrané perspektivy studií komiksu (mediologickou, sémiotickou, literárněvědnou, naratologickou, historickou, sociologickou, antropologickou, translatologickou a pedagogickou) a disponuje tedy snad potenciálem k tomu, aby se stala „novým startem“ domácího komiksologického bádání, jež ve světovém měřítku v posledních letech představuje dynamicky se rozvíjející oblast humanitních a sociálních věd. Připojená anketa potom příspěvky a studie převážně domácích badatelů rozšiřuje o reflexi comics studies zvenčí. Soubor archivních materiálů pak shromažďuje a poprvé v úplnosti přetiskuje několik obtížně dostupných obrázkových seriálů z domácí tradice tohoto média.

Slovník teórie médií nadväzuje na Slovník literárnej teórie (LIC 2006) rozširujúc aspekt literatúry ako média na mediálne a najmä multimediálne univerzum civilizácie. Autor vo formuláciách jednotlivých slovníkových hesiel charakterizuje a vysvetľuje základné pojmy teórie médií, pričom sa usiluje zachytiť aktuálny stav teoretického i empirického výskumu médií a mediality v jeho vývine od 20. rokov minulého storočia až po súčasnosť. Dôraz kladie na problematiku vývinu vedeckých predstáv o médiách a na dôsledky zmien vedeckej doxy (paradigmy) v tejto oblasti a ich vplyve na metodológiu výskumu. 

Kniha přibližuje vývoj českých médií, především tisku, rozhlasu a televize, ale také proměny tiskových agentur, mediální legislativy, cenzurní praxe a novinářské profese v době, kdy byly České země součástí Československa (v letech 1918–1992). Nabízí tak poutavý obraz české společnosti 20. století netradiční perspektivou jejích médií. Publikace je určena pro studenty žurnalistiky i mediálních studií, historie, sociologie a dalších sociálních a humanitních věd, ale i pro všechny další zájemce o dějiny médií.

Text je orientován na otázky produkce žurnalistických sdělení a reflektuje zapojení obecného komunikačního rámce a specifického rámce žurnalistické oblasti jako východiska pro vysvětlení vzniku žurnalistických sdělení. Autor v učebnici pokračuje v tradici české funkční stylistiky, eliminuje její limity v podobě orientace na prostředky nižších rovin jazyka, zapojuje kontext textové lingvistiky. Učebnice je vhodná pro vysokoškolskou výuku teoretických předmětů týkajících se produkce sdělení, je využitelná při praktické výuce předmětů zabývajících se psanou i mluvenou žurnalistikou.